sobota 21. dubna 2018

Mini...

...dekorační polštářek plněný dutým vláknem vznikl jako večerní rychlovka. Teplé počasí posledních dnů mě láká spíše ven a tak jehlu poněkud zanedbávám.

Jarních a podzimních prací bývá na zahradě nejvíc, ale až bude hotovo, mám spadeno na větší výšivky.


Napínáky do bot, které mi na fotkách posloužily jako dekorace, jsem zachránila z jednoho velmi, velmi zanedbaného a opuštěného domu. Musely projít renovací, aby vypadaly takto.


Romana

sobota 14. dubna 2018

Paříž

Před lety, když mi bylo nějakých patnáct let, jsme jely s kamarádkou na autobusový zájezd do Francie. Bylo to jen pár let po Sametové revoluci a můj otec tenkrát jezdil jako řidič autobusu. Nebylo těžké nás v rámci zájezdu vzít s sebou a zaplnit tak dvě volná místa na předních sedačkách. Určitě si pamatujete, jak takové cestování probíhalo. Plný autobus natěšených lidí, vůně smažených řízků a vajec natvrdo, která se nesla celým autobusem, každých sto kilometrů čůrací pauza a vaření kávy do plastových kelímků. Do teď mi není jasné, jak to, že nedošlo na zpěv lidových písní, snad to bylo tím, že jsme jeli přes noc.

Ráno jsme se ocitli spolu s průvodcem a zbytkem osazenstva autobusu před Eiffelovou věží a než jsme si stihly tuto kovovou dámu v její plné kráse vyfotit, byla kamarádka lehčí o všechny franky, které jí rodiče nadělili na celou délku pobytu. Naopak zloděj měl portmonku bohatší a veselejší den. Já jsem penězi také zrovna neoplývala, ale nakonec jsme poskládaly franky alespoň na pěší výstup do spodního patra. Když jsme pak tuto nešťastnou událost vyprávěly mému otci, zachoval se jako pravý gentleman a kamarádce půjčil padesát marek. Těmi se ale, jak všichni víme ve Francii neplatilo a tak jsme se s kamarádkou vypravily do nejbližší směnárny za rohem.

 Než jsme vyrazily, průvodce rozdával všem pro lepší zorientování mapy Paříže. Můj otec ale velkoryse mapu odmítl se slovy: „ Holkám to nedávejte, ty si ohlídám já, anebo budou přímo s vámi. Žádnou mapu nepotřebují.”
No jo, ale... Ve směnárně bylo více lidí, než jsme čekaly, a když jsme se vrátily k autobusu, jakoby se po něm zem slehla a po průvodci s lidmi taktéž. Můj otec odjel kamsi na odstavné parkoviště s klidným svědomím, že jsme s průvodcem a průvodce odkráčel s lidmi na prohlídku krás Paříže v domnění, že jsme pod dozorem mého otce. Dospěláci byli spokojení, že je o nás postaráno a my také, protože jsme si bleskurychle uvědomily, jaké možnosti se nám nabízí bez dozoru dospělých.

Tenkrát jsme putovaly Paříží všemi možnými ulicemi a naším cílem, ale to je vám určitě jasné, nebyly památky, ale obchodní domy. V jednom takovém jsem si koupila sponu do vlasů a kamarádka tužku na oči. Den se pomalu chýlil ke konci a bylo na čase sehnat náš autobus. Francouzsky jsme neuměly, přesto jsme zastavily solidně vyhlížejícího pána s tmavou námořnickou brigadýrkou a bílými vlasy a vyštěkly jsme tři slova. Tourist, bus a parking. Solidní pán se usmál, něco francouzsky zašveholil a čekal. Koukly jsme se s kamarádkou na sebe. Nepochopily jsme ani slovo. Pán se opět usmál a gesty naznačil, jestli máme tužku. Měly jsme. Tu na oči a účtenku, na kterou pán načmáral adresu a rukou mávl kamsi do neurčita. Rozloučil se lehkým pokynutím hlavy a elegantně odkráčel opačným směrem než nám ukázal. Vypravily jsme se tedy hledat adresu z účtenky.

A našly jsme, ani to dlouho netrvalo. K autobusu jsme přišly dříve než průvodce s lidmi. A nejlepší bylo jeho pokorné přiznání,  že trošku, ale opravdu trošku v ulicích Paříže zabloudil.
Tento zážitek není zdaleka jediný, který mám z tohoto prázdninového výletu, ale o těch ostatních zase  příště, třeba až vznikne další „francouzská” výšivka.
 
Romana


pondělí 9. dubna 2018

Víkendové výlety

Minulý víkend jsme strávili putováním po krásách naší země a stihli jsme toho opravdu hodně, takže dnes přicházím s malou fotoreportáží z cest.
Zastavení první: Nejdek
Jedná se o jedno z nejstarších hornických měst v Krušných horách a za svůj vznik vděčí Nejdek výskytu cínových rud a důlní činnosti. Město bylo založeno kolem roku 1250.

 
Křížová cesta v Nejdku je dlouhá 1600 metrů a nachází se téměř uprostřed města na západním svahu Křížového vrchu.


 
Zastavení druhé: Ryžovna
Ryžovna (německy Seifen) je osada asi 6 km od města Boží Dar. V současné době se zde nalézá pouze devět z původních 70 domů. Obec vznikla v polovině 16. století a v místních dolech se těžilo mimo jiné i kobalt a stříbro. Po odsunu německých obyvatel byla obec vylidněna a zničena.

Tento kříž stojí na místě bývalého hřbitova, který byl v šedesátých letech minulého století srovnán buldozerem se zemí.

 
Zastavení třetí: Špalíček
Špalíček je seskupení jedenácti původně gotických domů stojících v Chebu, na náměstí Krále Jiřího z Poděbrad. Je pro ně charakteristická hrázděná konstrukce.
 
A další měšťanské domy s Chrámem sv. Mikuláše a Alžběty. 


 
Zastavení čtvrté: Chebský hrad
Chebský hrad je románská falc se zachovanou věží a patrovou kaplí a také se zbytky paláce postavená pro císaře Fridricha Barbarossu kolem roku 1180. Od roku 2017 je to národní kulturní památka České republiky. 

Klenby v kapli sv. Erharta a Uršuly

Nádvoří s Černou věží.
 
Zastavení páté: Lázně Kyselka 
Sem se vracíme často. Nejenom proto, abychom si zde načepovali tu opravdovou minerální vodu, ale i proto, abychom se podívali jak (ne)pokračují opravy věhlasných lázní.

 
Romana
 
 

čtvrtek 29. března 2018

Tip pro cestovatele

I když to venku možná nevypadá, už tu máme pár dní jaro a co nevidět se otevřou brány hradů a zámků, oschnou zablácené cesty a přibyde výletníků a turistů. Je načase začít sestavovat seznam míst, která chceme v tomto roce navštívit. Dnes to byla procházka severočeskými Teplicemi, ze kterých ale neukážu ani jednu fotku. Můj tip pro cestovatele je Pivovar Monopol a pokud jste milovníky starých časů, mohu jeho návštěvu jen doporučit až vám po procházce městem vyhládne.
Nejdříve spolu projdeme dlážděnou uličkou, která nás přenese na počátek dvacátého století...
 
...mineme krámek hodináře...
 
...abychom mohli vstoupit do restaurace Monopol. V tu chvíli na nás dýchne kouzlo starých časů, kdy dámy nosily klobouky a rukavičky a pánové měli obrovské licousy.
 
 
Je libo po obědě káva a něco sladkého? Žádný problém, hned vedle je cukrárna, opět stylově zařízená, v níž nechybí...


...krásně namalovaný obraz na stěně.

Možná si teď říkáte, že tento výletní tip máte poněkud z ruky. Ale pokud do Teplic zavítáte, rozhodně Monopol navštivte.
 
 
Romana 

čtvrtek 22. března 2018

Jak jsme přežili koncert

Včera jsem byla na koncertě. Místo konání- Forum Karlín, kde vystupovali Marcus a Martinus, norská dvojčata po kterých doslova šílí současná -náctiletá generace děvčat. Já sice již nepatřím mezi -náctileté, ale pravidla pořadatelů hovoří jasně. Komu není patnáct, musí mít doprovod dospělé osoby. A tak jsem vyrazila s dcerou, která dostala lístek k Vánocům. A nejen s ní. Řízením osudu mi byly naděleny ještě další tři holčiny. “Dámská” jízda, dalo by se říct.
Ačkoliv to v žádném případě nebyl můj první koncert, rozhodně byl nejnáročnější, který jsem zažila. Davem lidí jsme se záhy protlačily dovnitř a získaly tím místo téměř u pódia. Holky popadlo šílenství a držely se vydobytého místa zuby nehty. A já mezitím vytvořila s dalšími rodiči jakýsi šik a poslouchali jsme rozhovory -náctiletých.
„Já vůbec nechápu, proč tu jako sou ty dospělý,” rozčilovala se jakási slečna se zelenými vlasy.
„Aspoň že ty malý kidi šly nahoru,” odpověděla druhá a významně zakoulela očima, aby bylo všem jasné, že menší děti tu nemají podle ní co dělat.
„Jak to asi může dlouho trvat? ” zeptala se mě zoufalá maminka, která si už od šesti zakrývala uši před neutuchajícím řevem. A to koncert ještě nezačal...
„Měla jste si dát pivo, pak vám to ani nepřijde,” odpověděl jí holohlavý tatínek, který s kelímkem piva v jedné ruce a mobilem v druhé neustále někomu volal. Zaslechla jsem útržky hovoru.
"Cože?...ne...neboj vidím ji...co dělá?...no, ječí."
„Kolik jich tu máte?” ptala se mě veselá maminka při těle.
„Čtyři,” odpověděla jsem, „ ale i půjčený.”
„Vy jste blázen, já mám dvě svoje a už mám vykoukaný oči, jak je furt hlídam.”
„Už aby bylo po všem, tohle není nic pro mě a to tu mám jen jedno dítě,” křičela zoufalá maminka.
„A chcete napít piva?” nabízel jí holohlavý tatínek a snažil se jí podat kelímek. Zoufalá maminka odmítla a zkontrolovala čas na hodinkách.
„Neviděli jste takovou malou holčičku s brýlemi?” ptala se drobounká tmavovlasá maminka. „Ona se mi někam ztratila.” Bohužel jsme neviděli a tak se maminka drala davem lidí dál.
Atmosféra i vzduch houstl. Nějaký mladík při těle už podruhé vyrazil mobil jinému mladíkovi z ruky. Už už by se do sebe pustili, nebýt holohlavého tatínka, který pohotově zasáhl, byť při tom rozlil své pivo po ostatních.
Jak ubývaly minuty do začátku koncertu, ubývaly i centimetry mezi lidmi a přibývaly decibely. To pravé šílenství nastalo úderem sedmé s příchodem Marcuse a Martinuse. Celý dav lidí se hromadně pohnul a než jsme si s veselou maminkou ometly barevné papírky z vlasů, stály naše děti o tři metry někde jinde. Holohlavý tatínek měl na hlavě položenou cizí ruku s mobilem, zoufalá maminka zůstala zasypaná barevnými papírky a s hodně zamlženými brýlemi. Veselá maminka se snažila vyndat mobil z vlastní kapsy a mě se za každou ruku držely dvě cizí děti. Ty mé jsem poznala v davu pouze podle náramků, které byly vidět na zdvižených rukách. Vedle nás se objevili noví rodiče, které přihrnul dav.  Když koncert skončil, shodli jsme se s ostatními rodiči, že je fajn, že jsme „přežili” koncert. Takové šílenství už není pro nás a upřímně- já jsem byla ráda, když se holky vrátily rodičům a nemusela jsem dozorovat. Zatímco děti byly nadšené a své nadšení dávaly najevo všelijakým pokřikováním, nám rodičům spadl obrovský kámen ze srdce, že se nikomu nic nestalo. To je rozdíl mezi generacemi. Jedni si bezstarostně užívají a druzí s přibývajícím věkem vnímají, co všechno se může v tom třítisícovém davu přihodit.
Ale odměnou nám byly rozzářené dětské oči.

                                                                      Romana

středa 21. března 2018

Sissi


Při pohledu na tento polštářek mě napadá jediné- Sissi na procházce na zámku Miramare.




 
Romana




středa 14. března 2018

Podkafíčka

Ač bydlím ve městě, kde všude všechno souvisí s chmelem a s výrobou piva, patřím spíše mezi vinaře. Tedy ne, že bych si občas chmelový mok nedala, ale raději mám víno. Dnešní název příspěvku- podkafíčka- je poněkud zcestný, protože podle motivu na látkách je jasné, že budou sloužit pod skleničku vína. Ale jak je správně nazvat? Podvínečka?


 
Pamatujete si na velké povodně, které naši zemi zasáhly v roce 2002? Tenkrát jsme na břehu řeky Berounky našli tuto vývrtku, kterou jsem dnes použila na dekoraci. Zablácená a rezavá na nás vykoukla z bláta. Dřevo jsem obrousila a znovu nalakovala a vývrtka dnes slouží svému účelu. Poctivá práce našich předků z 19.století se nezapře. Při šroubování se stlačuje pružina, která pak lehce vytáhne každý (i vzdorující) špunt. 



Romana