úterý 26. srpna 2014

Nikdo není dokonalý...

     Moje milé, dnešní příspěvek bude na téma poněkud filozofické. Určitě jste si všimly, že se před začátkem školního roku opět začínají řešit všelijaké dysfunkce. Někdo je dyslektik, druhý zase dyskalkulik. I já mám svou dysfunkci a nestydím se to přiznat- jedná se o dysparking. Já prostě neumím zacouvat do prostoru, který je něčím ohraničený jako je mezera mezi auty, nebo v případě villy brána se dvěma mohutnými pilíři. A to mám řidičák téměř dvacet let.
     Už několikrát se mě pokoušel mužíček tuto, pro něj lehkou činnost naučit, ale výsledky se nějak nedostavují. Úspěch u mě přichází pouze v okamžiku, kdy mám pro sebe prostor velikosti fotbalového hřiště a i v tomto případě se jedná o úspěch dosti pochybný. Několikrát se tedy manžel posadil vedle mě a navigoval. Že prý se musím dívat do zrcátka. No jo, ale jak má člověk odolat pokušení a sledovat kam jede, místo kontroly make upu a správné barvy vlasů ve zpětném zrcátku? To lákadlo je příliš velké a i když odolám, tak celá akce je "zazděná" slovy- Tak a teď toč volantem na druhou stranu. Ale která strana je ta druhá, levá či pravá? A tak točím volantem jak o život a samozřejmě na špatnou stranu. A do toho mi přijde, že i pilíře brány od villy se na mě domluvily a posouvají se blíže k autu za účelem poškrábat lak.
     Po několika marných pokusech jsem tedy usoudila, že trpím dysfunkcí, kterou jsem si bleskově diagnostikovala jako dysparking. Od té doby mám "modrou knížku" a když přijedu domů, hrdě s elegancí dámy vystoupím z auta a klíčky předávám manželovi, který bravurně zacouvá do dvora. A výše zmíněné pilíře se ani nehnou, no to je mi spravedlnost!

Přeji Vám hezký den Romana

Žádné komentáře:

Okomentovat