čtvrtek 15. června 2017

Jak dopadlo detektivní pátrání II


Pokud jste četli tento článek, určitě víte, že dávám dohromady střípky z historie secesní Villy Marie. Nejdříve mě pouze zajímalo, kdo si postavil takto výstavný dům, ale postupem času jsem se začala zajímat i o lidské osudy, které s tímto domem úzce souvisí. A že se jedná o historii pohnutou a zajímavou netřeba jistě dodávat. Pakliže jste zvídaví jako já, čtěte prosím dál.

Před dvěma lety na podzim, jsem při pohledu z okna spatřila skupinku žen, které si se zájmem prohlížely Villu Marii. Když ale vytáhly foťáky, vyšla jsem před dům a dala se s nimi do hovoru. Byly to tři sestry z Německa a jedna z těchto žen mi tenkrát řekla, že se ve Ville narodila. Dostala jsem e-mailovou adresu, na kterou jsem poslala pár fotografií, které jsem pořídila v průběhu rekonstrukce a nějaké fotky z interieru a doufala jsem, že mi stejnou cestou přijdou fotky z historie od nich. Bohužel se tak nestalo a mé pátrání po historii Villy Marie usnulo na mrtvém bodě...
...až do letošního prvního května.
Když jsem se ten den vracela z procházky se psem, opět jsem se u brány potkala s touto ženou. Tentokrát jsem nezaváhala, vyměnily jsme si adresy a paní Ingrid slíbila, že mi pošle fotografie z devadesátých let, kdy zde byla po mnoha letech na návštěvě. Svůj slib splnila a nádavkem připojila i fotky z let svého raného dětství, tedy 1940-1945. I ji samotnou zajímala historie villy jako jejího rodného domu, lidé kteří zde bydleli, střípky z historie, ale nevěděla, na koho se obrátit o informace. Její rodiče a prarodiče, kteří villu obývali za druhé světové války již nebyli mezi živými a nebylo tedy koho se zeptat. V tento moment se rozjelo doslova mezinárodní pátrání, díky kterému jsem si u manžela vysloužila přezdívku inspektor Colombo.  Začala jsem hledat v matrikách, sčítacích listech, adresářích, procházela jsem informace z Terezína i diplomové práce studentů Karlovy Univerzity...
Paní Ingrid mi napsala, že se za svobodna jmenovala Zeidler, a že mi možná tato informace může posloužit při dalším pátrání. Opět jsem se rozhodla projít matriky města Žatce a s radostí jsem zjistila, že jsou nahrané další, mnou neprobádané matriky a sčítací listy z roku 1921. A právě ve sčítacím listu z tohoto roku byl zápis, že majitelkou villy byla Julie Eisner- obchodnice na pražském Smíchově. Mezi nájemci villy byli spolu s dalšími uvedeni i manželé Teodor a Anna Heitlerovi a jak jsem se dočetla, jednalo se o Židy, kteří obchodovali s šicími stroji a jízdními koly. Z předchozího pátrání jsem věděla, že Anna Heitlerová byla v pozdějších letech majitelkou, ale za manžela měla Bohdana a nikoliv Teodora. Oba zahynuli za druhé světové války bez zanechání pozůstalosti a jejich majetek v padesátých letech zdědila jediná žijící příbuzná Hana. Co teď? Jak pátrat dál? A tak jsem zkusila Terezín. Našla jsem nejen manžele Heitlerovi (Bohdan a Teodor jsou totožné osoby), ale i informace o rodičích Hany. 
Hanin otec Otto (synovec Bohdana) vlastnil výrobnu likérů, kde maminka Zdeňka příležitostně pomáhala. V době transportu do  Terezína, tedy 26.2.1942 nebyli již nejmladší, tatínkovi bylo 59 let, mamince o deset let méně a Haně dvanáct let (tolik je v současné době mé dceři). 6.9.1943 byla celá rodina zařazena do transportu Dm 2830 směřujícího do Osvětimi, kde Haně zemřeli oba rodiče. Následně byla deportována do Bergen-Belsenu, kde se dočkala osvobození. Odtud ovšem odjížděla jako úplný sirotek, kterému nezbyl žádný blízký příbuzný, schopný se o něj postarat. V roce 1950 se dozvídá, že zdědila villu o které do té doby neměla pražádné tušení. Zatím nevím, zda byla v letech 1945-1950 villa obývána, ale pravděpodobně od této doby docházelo k zanedbávání a postupné devastaci.
Dalšímu pátrání pomohl osud, který tahal za nitky a to ne zrovna taktně. Při jednom z našich výletů jsme si prohlíželi hřbitov v Petrohradě (ano tam, co je ústav pro duševně choré). Nevím, co mě to popadlo a zpětně nejsem schopna to vysvětlit, ale otevřela jsem dveře zpustlé a zanedbané márnice. Za dveřmi ležela mramorová deska z náhrobku se jménem Josefine Zeidler. Nevěřila jsem svým očím. Paní Ingrid se za svobodna přece jmenovala Zeidler... Desku jsem vyfotila a poslala paní Ingrid se slovy, že se jedná o nezvyklou náhodu, osud či Boží vnuknutí. Odpověď mi přišla obratem i s informací, že se jistě jedná o Boží úmysl abych v pátrání pokračovala a s malou douškou, že paní Ingrid druhý den slaví své 77 narozeniny... Nemusím nikomu říkat, jak jsem se v ten moment cítila trapně. Poslat někomu v předvečer narozenin náhrobek, to asi není moc taktní. Nicméně tímto jsem se dozvěděla přesné datum narození, na které jsem se zdráhala zeptat. Následovalo hledání v adresáři z roku 1941. A právě v tomto adresáři je uvedeno, že ve Ville Marii bydlel Josef Zeidler - Sturmbannführer SA Standarte 13 Saaz, ale majitelkou je stále Anna Heitlerová...
Podrobnosti z těchto válečných let stále zjišťuji a zároveň bych chtěla kontaktovat i paní Hanu Heitlerovou, zda si pamatuje něco z historie villy. Pokud dobře počítám, je jí v současné době 87 let a je jedinou přeživší ze zářijového transportu. 
Nicméně, když už jsem hledala ve výše zmíněných adresářích, našla jsem ještě nějaké informace o původním majiteli a staviteli Josefu Dotzauerovi. První zmínka o něm jako o učiteli je v roce 1904, kdy učí stenografii na chlapecké lidové škole. Postupem času mimo této školy učí současně i na žateckém gymnáziu a obchodní škole. Po letech praxe se vypracoval na vrchního učitele a následně ředitele chlapecké lidové školy. Z matrik jsem věděla, že měl dvě děti. Syn Karl Adolf zemřel bohužel po dvou měsících a dcera Marie se dožila pouhých osmnácti let, kdy zemřela na tuberkulózu. Poslední zmínku o Josefu Dotzauerovi mám z roku 1932, pak stopy mizí a nezbývá než počkat na zveřejnění dalších matrik či adresářů.
Villa Marie byla postavena nedaleko žateckého gymnázia, doslova na zelené louce a teprve po mnoha letech získala příjezdová ulice jméno Elisabethstrasse. Od villy tedy musel být krásný výhled po okolí, který v současné době hyzdí nejen panelová zástavba. Původně měla i velkou zahradu s několika desítkami ovocných stromů, které jsou patrné právě na fotkách z válečných let. Otázkou stále zůstává, proč si učitel nechal postavit takto rozlehlý dům. 
Josef Dotzauer i jeho žena pocházeli z velkých statkářských rodin, kde se mimo jiné obchodovalo i s chmelem, ale to v této lokalitě není nic neobvyklého. Možná rodiny chtěli uložit finanční prostředky do nemovitosti, možná chtěli villu pronajímat jako pozdější majitelé, nebo otec Marie chtěl dceři postavit okázalý dům, hodný jejich původu. Kdo ví...
Některé otázky asi zůstanou nezodpovězeny.



Romana

2 komentáře:

  1. Teda Romčo,to je počteníčko.Miluji historii,taky pátrám,dělám rodokmen.Když jsem byla mladá,tak mě to nezajímalo a teď už se nemám v rodině na cokoliv někoho zeptat,protože jsem už nejstarší.Moje babička bydlela v Mor.Budějovicích na kostelní věži-35m v jedné posteli spolu s rodiči jich bylo 11.Spali po čtyřech v jedné posteli.Tak ráda bych toho věděla vícDíky za krásný příspěvek.Alibabka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jejda, moje babička také pochází z tohoto kraje! Rodokmenů jsem sestavila už několik, včetně původního majitele Josefa Dotzauera a musím říct, že mě to opravdu hodně baví. Tolik údajů co se dá v matrikách najít a následně sestavit historii rodu, jak se vyvíjel, kolik měli dětí, jaké nemoci apod. Pro někoho možná nuda, ale pro mě důležité vědět kdo jsem a proč se mi třeba líbí v nějakém konkrétním kraji. Všechno máme v genech po našich předcích. Ale uznávám, že sastavit historii domu je asi pro někoho poněkud neobvyklé. Máme "živý" dům s duší a podle toho se k němu chováme. Krásné letní dny! Romana

      Vymazat